Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tom Holland velmi výrazně zazářil coby nejnovější Spiderman a možná i to ho vede k tomu, aby zkoušel úplně jiné filmové polohy. Chápu, že jedné z největších hvězd současného Marvel Universa nemusí být úplně příjemné to, že si ho většina lidí spojuje jen s jednou filmovou rolí. Pro hodně lidí je prostě ten „kluk, co hraje Spidermana“. Bohužel se mu nedaří najít roli, která by pavoučího muže trumfla. Nepodařilo se to v dramatu „Ďábel“, troufám si tvrdit, že se tak nestane ani v rozporuplně přijímaném sci-fi „Chaos Walking“ a bohužel to nedopadlo ani ve filmu „Cherry“. A to zdaleka ne proto, že by to byl špatný film.
„Cherry“ je více jak dvouhodinový mamut, kterému vdechla tvar částečně autobiografická kniha Nico Walkera, kterou napsal ve vězení. Zajímavé na něm je to, že v režijní židli usedli bratři Russoové, kteří stojí za vyvrcholením Marvel filmů v podobě obou posledních dílů „Avengers“. I u této režisérské dvojice mám vlastně podobný pocit, jako z Toma Hollanda. Russoovci naprosto zazářili ve finále největšího superhrdinského počinu posledního století a teď jako by chtěli světu dokázat, že mají i na to ukout film, v němž nebudou hlavní roli hrát superhrdinové v pestrobarevných pláštících. Výsledkem je film, co má obrovské ambice, ale v honu za nimi stále zakopává. Jakoby se Russoovci snažili všechny kolem přesvědčit, že zvládnou natočit film, který bude hlubší a umělečtější, než cokoli jiného z jejich portfolia, ale ta touha docílit kýženého cíle za každou cenu tomu nepřispívá.
„Cherry“ sleduje mladého muže z Ohia na jeho cestě životem. Od studentských let a jeho „felení“ s kámoši k první velké lásce, která ho v krizový okamžik dovádí do armády. Výcvik v armádě ho vede do války. Válka ho vede k psychickým problémům. Psychické problémy ho vedou k drogám. Drogy ke zločinu. Díky tomu se „Cherry“ ve svém více jak dlouhodinovém průběhu chová jako chameleon. Mění styl i žánr od studentského dramatu přes část tvrdého výcviku až po nejpovedenější střed, ve kterém je Tom Holland nasazen ve vojenské akci, v níž získá slušnou porci psychickým traumat. Pak už jde z kopce nejen jeho život, ale i záživnost filmu, rozpouštějící se ve feťácko-zločineckém oparu.
Osudovou lásku pak hraje Caira Bravo, která i přes to, že je jí dvacet čtyři, má příliš dětskou tvář na to, aby si do žil prala jehly. Tohle bude asi jen můj problém, ale nějak mi to u ní vadilo víc, než u všech ostatních narko-teenage filmů. Chemie i motivace k chování hlavní dvojice mi velmi často nedává smysl nebo mi přijde až příliš jalová. Ta zásadní rozhodnutí, která zavedou hlavní postavu do armády, mi stále vrtají v hlavě, protože mi je žádná scéna ve filmu nedokázala tak úplně nasvítit. A to i přes to, že Tom Holland mnoho scén vysvětluje ironickým voiceoverem, komentujícím jednotlivé scény.
„Cherry“ se snaží být vším a není pořádně ničím. Film projde několika žánry a já celkem chápu, že je to nevyhnutelné, protože to Nico Walker zřejmě i tak prožil. Výsledek kolem vás tak lehce proplyne a nic nezanechá. Pokud chcete vidět film o závislostech, jsou jiné a lepší. Pokud chcete viděl film o posttraumatické stresové poruše, kterou si někdo přinese z války, jsou jiné a lepší. A stejně tak filmy o vylupování bank. „Cherry“ trochu působí jako příliš ambiciózní slepenec několika filmů dohromady. Po té formální stránce je vše v pořádku. Výprava, masky, akční scény s jistou dávkou napětí. To funguje. Tom Holland zhubnul třináct kilogramů, aby mohl hrát zfetovanou trosku. K tomu respekt. Jediná zpráva, kterou ale zatím poslední film bratrů Russooů světu dává, je ta, že by se měli vrátit k marveláckým eposům, protože ty jim jdou o poznání lépe. Zde zanechali jen lehce nadprůměrné drama. Ale i to se v té současné filmové mizérii počítá.
Bratři Russové natočili po Avengers válečnicko-feťácké drama... přes všechnu snahu a ambice je však zřejmé, že superhrdinské eposy jim jdou mnohem lépe.
6,5 / 10
DALŠÍ INFORMACE
USA, 2021, 142 min
Režie: Anthony Russo, Joe Russo Předloha: Nico Walker (kniha) Scénář: Angela Russo-Otstot, Jessica Goldberg Kamera: Newton Thomas Sigel Hudba: Henry Jackman Hrají: Tom Holland, Ciara Bravo, Jack Reynor, Michael Rispoli, Jeffrey Wahlberg, Forrest Goodluck, Michael Gandolfini, Suhail Aldabbach, Daniel R. Hill, Fionn O'Shea, Kaine Zajaz, Ann Russo, Thomas Lennon, Theo Barklem-Biggs, Pooch Hall, Jose Pablo Cantillo, Damon Wayans Jr., Kristopher Wente, Adam Long, Liam Garrigan, Frank Blake, Kelli Berglund, Joe Russo, Tamara Austin, Alison Lani, Ricky Wayne, Melissa DuPrey, Jamie Brewer, Anna Colwell, Bobby Schofield, Presciliana Esparolini, Nelson Bonilla, Nicole Forester, Harry Holland Producenti: Joe Russo, Anthony Russo, Mike Larocca, Jonathan Gray Střih: Jeff Groth Scénografie: Philip Ivey, Adam Willis (set dekoratér)
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.